Mám rakovinu!

„Máte rakovinu!“
Taková věta zní jako rozsudek smrti, chladně, tvrdě, nesmírně bolestně.

Existuje naděje? Co můžu dělat? „Naděje umírá poslední,“ probleskne mi hlavou. „Ne,“ oponuji sám sobě, „naděje v Krista, toho vzkříšeného, je nesmrtelná.

I já jsem nesmrtelný, protože mě Kristus v poušti života našel. On svým slovem dává mé duši věčný život.“

Tuto útěchu potřebuji teď, kdy jsem tak zasažen, že mám sucho v ústech. Co mám na takovou diagnózu říct? Nemám slov.

Moje duše neslyšně úpí k Bohu. Proč já? Proč já a proč už teď a ne později?

Celý článek najdete v Ethosu 2008/4